[av_gallery ids=“ style=’thumbnails‘ preview_size=’portfolio‘ crop_big_preview_thumbnail=’avia-gallery-big-crop-thumb‘ thumb_size=’square‘ columns=’5′ imagelink=’lightbox‘ lazyload=’deactivate_avia_lazyload‘]

S Land Roverem Defender jsme vyrazili do městečka San Valentino, které leží na hranicích mezi Rakouskem a Itálií, respektive leží pár kilometrů od hranic na území Itálie. Podle plánovače tras na nás čekala cesta dlouhá necelých 700 kilometrů, což měla být podle odhadů zábava tak na sedm hodin jízdy. V pátek jsme naložili na korbu „stodesítkového“ pick-upu vše potřebné a v sobotu vyrazili.

První dojmy z pozice řidiče nejsou vůbec špatné. Nebýt posunutých pedálů, sedačky, kterou si nemůžu odsunout dostatečně daleko a pevného volantu, neměl bych k pozici za volantem výhrady. Ale toto berte prosím s velkou nadsázkou. Defender už je prostě takový. Vlastně je to zřejmě poslední auto na trhu, které ještě razí přístup preferující automobil před člověkem. Z toho samozřejmě plynou zajímavé výhody pro jízdu terénem. Ty ale na dálnici těžko oceníte.

Motor opravdu není tak hlučný a v rychlostech kolem 110 – 120 km/h je Defender až překvapivě tichý. Samozřejmě nečekejte komfort na úrovni kombi střední třídy, ale rozhodně to není tak hrozné, jak mi někteří zlomyslní kolegové předpovídali. Cestující na zadní lavici si začal stěžovat asi tak zhruba na pátém kilometru plzeňské dálnice s tím, že za posaz vzadu uděluje Defenderu půl hvězdičky z pěti. Kolmé opěradlo není úplně ideální, ale to už tak prostě je.

Tak trochu mimo

První přestávka proběhla na Rozvadově, dotankovali jsme sedmdesátilitrovou nádrž a pokračovali směr Mnichov, Kufstein a Innsbruck. Na Defenderu mě strašně baví to, že když se potkají dva na silnici, je z toho hotové pozdvižení a velké zdravení. U Mnichova se přesně tohle stalo. U Mnichova, na čtyřproudové dálnici!!! Předjížděli jsme anglického kolegu, a to za hlasitého troubení a blikání. Během chvíle zmizel, protože jsme to „pálili“ 120 km/h.

Innsbruck nás přivítal přesně podle plánu, ale pak došlo k osudné chybě. Na místo toho, abychom pokračovali dále, jsme odbočili směrem na Itálii, projeli Brenerský průsmyk a až za ním sjeli. Za půl hodiny už navigace hlásila „Přijeli jste do cíle“. Vítalo nás San Valentino, jenže jak jsme brzy zjistili, osada čítající čtyři domy nebyla ta naše. Chyba, smůla… Po telefonickém rozhovoru přišel pokyn, ať zadáme město Nauders, které leží kousek od toho správného San Valentina. Navigace se zamyslela a pak ukázala cíl za 140 km. V tu chvíli jsem už za volantem Defedera strávil osm hodin docela únavné cesty a vidina dalších minimálně dvou mi fakt moc velkou radost neudělala.

Původně 700 km jsme si tak trochu protáhli, ale nakonec se vše podařilo. Po cestě do Nauders musela proběhnout další zastávka na tankování, protože Defender stačil už veškerý objem nádrže vyčerpat. Průměrná spotřeba po dotankování vychází na třináct litrů. Vzhledem k aerodynamice a k tomu, že jsem kvůli zajížďce začal spěchat a hnal jsem Defender přes 130 km/h to není zas až tak hrozné.

Bezmála tisíc kilometrů je tedy za námi. Nebýt oné osudné chyby, byla by cesta docela snesitelná. Jen jediná věc mě dost vadila. O vyosených pedálech toho bylo napsáno více než dost. Nic proti nim nemám, je to další daň za terénní vlastnosti, ale po deseti hodinách jsem myslel, že mi upadne koleno. Asi to chce trochu více zvyku.