Občas se to stane. Do VIP klubu pro zvané vleze nějaký zvědavec a třeba se i pokusí zapadnout. Vybraná společnost ho okamžitě pozná a buď ho vypudí, nebo se ho mezi sebe pokusí přijmout. Takovým zvědavcem je Ford se svým novým modelem Vignale. Není to ale jen závan snobismu?
Ford tvrdí, že velká část jeho klientů má zájem o dobře vybavené vozy. Tak proč jim nenabídnout ještě lepší výbavu, kde je vše v jednom balení. Není to špatný nápad a Ford jej používá už delší čas třeba u svého manažerského vozu střední třídy Mondeo. Top výbavu přitom nazývá Vignale, tedy podle slavného designového studia. Je to vlastně obdoba toho, co dělají i některé další automobilky. Třeba Citroën se svými modely DS nebo Hyundai s Genesis. Akorát že Ford aspoň hrdě přiznává, že je Ford, a necpe na své modely speciální znaky.
Posledním modelem, který výbavu dostal, je poměrně povedené SUV střední velikosti – Kuga. Hodilo se to, vůz prošel zásadním faceliftem, který kromě jiného přinesl znatelnou změnu vzhledu, takže se na ni dobře navazovalo. Výbava Vignale k ní přidala i vlastní prvky. Hlavním motivem bylo velké množství chromu, který v lišt zdobí nejrůznější hrany na karoserii. Nová je také maska chladiče, auto dostalo i vlastní disky nebo unikátní lakování rezervované právě pro Vignale. Proč ne?!
Možná bych se mohl zastavit ještě nad designem Kugy jako takovým. Osobně mě příliš neoslovuje, čekal bych něco dynamičtějšího. Tady se zdá, jako by lákal spíš usedlejší řidiče. Je to ale čistě o mých pocitech, a tak nechám laskavého čtenáře, aby si sám pro sebe určil, zda se mu změny tvarů líbí, nebo ne. Já jsem byl spíš fanouškem starší Kugy.
Vítejte
Do kabiny se přistupuje přes chromový práh s vyrytým názvem Vignale. To je přesně ta klasická vstupenka do klubu, kterou lidé od svých luxusních aut požadují. Ještě by Kuga mohla svítit lampičkami u zpětných zrcátek a promítat logo na chodník, že?
V interiéru je na první pohled poznat, že se někdo docela snažil, aby byl působivý. Může za to hlavně obrovské množství kůže, ať už na palubní desce, ve výplni dveří, nebo na nádherných rozměrných sedadlech s perforací a jakýmsi kosočtvercovitým vzorem. Mají jeden problém – světlá kůže je otřesně nepraktická, zejména v dnešní době džínové, která jen tak nepomine. A tak na autě, které mělo najeto jen pár tisíc prvních kilometrů už vidíte znaky opotřebení. Do kůže se z propocených džínsů prosákla modrá barva a celá kabina rázem vypadá jako o 50 tisíc kilometrů starší. Ani bych nechtěl vědět, co s tou kůží udělají ještě děti. Volil bych proto tmavé provedení. Na druhou stranu kombinace černé a bílé je oku velmi lahodící.
Co dál? Inu, je vidět, že se Ford snažil. Volant s koženým tlustým věncem je pěkný a dobře se drží. Nový zábavní systém SYNC už konečně funguje tak, jak by měl, a je přehledný a reproduktory od Sony hrají výborně. Přístrojový štít, řadicí páka a další detaily ale napovídají, že tady nejsem v prémiovce. Už jsou prostě starší a okoukané, a navíc těžce plastové. Pokud ale zůstanete při zemi a nebudete mít od interiéru Kugy snobská očekávání, pak vám bude vyhovovat.
Hádám ale, že si Kugu budete pořizovat hlavně z rodinných důvodů. Tady převládají trochu smíšené pocity. Třeba u zadních sedadel. Jsou sice polohovatelná, ale nejsou tři samostatná, jen dvě a prostřední nouzové. Dáte sem tedy dvě dětské sedačky. Pro více prostoru asi zamíříte do dražšího Edge (pokud trváte na SUV), nebo rovnou do rodinného S-Maxe, či v extrémních případech i Galaxy. To bych doporučil i ve chvíli, pokud byste chtěli převážet něco navíc. Objem kufru 456 litrů v této kategorii úplně nestačí.
Jeden vládne všem
Pokud chcete Ford Kuga Vignale, zřejmě potřebujete i top motor. Tím je podle Fordu jeho naftový 2.0 TDCi o výkonu 180 koní spojený buď s manuální převodovkou, nebo s automatickým soukolím PowerShift. První volba je tu snad jen proto, aby se modrý ovál přiblížil milionové hranici, protože se mi zdá, že u takto laděného vozu je nutné sáhnout po automatu. Ačkoliv má stejný počet rychlostí jako manuál, tedy šest.
Diesel to není zlý. Tedy není tak dobře utlumený, jak bychom čekali od luxusního auta (znovu se na něj musíme koukat optikou prémiovek, že ano?), ale nemusíte se bát, že by nějak přehnaně rušil. To se spíš tak trochu bojte toho automatu. PowerShift je dvouspojková převodovka, tedy taková, které zabere přeřazení mezi rychlostními stupni jen nějaké ty milisekundy. A ta u Fordu toho hojně využívá, což není v některých chvílích úplně příjemné. Přistihl jsem se, jak jsem třeba při jízdě po městě přidával plyn jen lehce, abych neprobudil automat, který pak zbytečně podřadí a vykopne motor do vyšších otáček, i když to nepotřebuji. Tohle chování bylo naopak příjemné ve sportovní jízdě. Vlastně se mi celou dobu zdálo, jako by se automat choval jako ve sportovním režimu, i když v něm nebyl. Někam asi pospíchal. Naštěstí se vše dá korigovat buď manuálním řazením (i v něm má ale tendence někdy sám podřadit), anebo méně zbrklou prací s plynovým pedálem.
Překvapením je, že na to, jak automat spěchá, není Kuga tolik dynamickým SUV. Stovka zabere rovných deset sekund, což není nic oslnivého, a od naftového dvoulitru bych čekal mnohem víc. Vlastně je naladěna spíš na klidnou jízdu než na kalup. Poté se odvděčí docela slušnou spotřebou, která může pohodlně klesnout i pod 6 litrů nafty na 100 km v průměru, pokud se budete snažit. Já jsem jezdil během týdne o 7 deci víc, ale to proto, že jsem se právě nesnažil.
Podvozkové pocity
Pokud byste mě vzbudili ve tři ráno (prosím, nedělejte to) a zeptali se mě, čím vynikají automobily značky Ford, tak si stoupnu do pozoru, připažím a vykřiknu: svými podvozky! Je to tak. Jestli mě bavilo nějaká auta řídit, pak to byla malá Fiesta (excelentní je s litrovým turbem), Focus (hlavně v provedení RS), ale klidně i S-Max. Kuga patří také k těm lépe jezdícím SUV v dané třídě a za jejím volantem jsem se mnohdy docela bavil.
Osud tomu chtěl, že jsem ji vytáhl na velmi klikatou okresku mezi Řitkou a Řevnicemi. Postavil jsem se na plyn a vydal se do zatáček. Kuga na hladkém asfaltu v zatáčkách přímo válí. Je tuhá, dobře se vede, nekymácí se a její chování je dobře odhadnutelné. Od SUV by jeden čekal, že se v půlce zatáčky splaší, rozkymácí se a pak náhodně vybraným směrem uteče do příkopu. Kdepak Kuga, můžete si s ní hrát a její limity poznáte okamžitě. Na jejich hraně se také dobře ovládá. Vy pak jen víte, že ještě kousek a byl by průšvih. Ale dokážete ji udržet na uzdě. To se mi líbí.
Už jsem chtěl zatleskat, ale pak jsem přejel koleje a dostal se na horší cestu, která přes Lety směřuje nahoru k Mořině. A tam už to tak hladké není, tu a tam výmol, svár a díra. Kuga měla osmnáctky, a přesto jsem se nedočkal nějakých větších rázů. Ale podvozek byl možná až příliš tuhý, jako by Kuga byla napružená na závodění a ne na normální cestování. Jak se to projevovalo? Auto trochu znervóznělo a začalo příliš kopírovat terén, takže se v závěru nerovná silnice promítla dovnitř a s posádkou to pěkně mávalo. Nemůžeme asi chtít všechno.
Jaký tedy Ford Kuga Vignale je? Řeknu to jednoduše. Pokud chcete Kugu a potřebujete bohatou výbavu, jde o vynikající volbu (jen pozor na tu bílou kůži). Pokud chcete do klubu mezi prémiové automobily, tak nepochodíte. Budete vypadat jako snob, který si myslí, že k nim patří, ale ve skutečnosti si na ně jen tak trochu hraje. Držte se proto raději při zemi a s německou trojkou se tolik nesrovnávejte. Pak si užijete dobrý pocit, že za celkem rozumné peníze máte dobře jezdící SUV „v plné palbě“.
Verdikt
No, nejsme si jistí, kam tímhle modelem Ford míří. Jedna z teorií říká, že se sice nechce utkat s opravdovými prémiovkami, ale jen by rád svým klientům nabídl auto „v plné palbě“. To se mu v podstatě podařilo. Pokud ho ale budete chtít srovnávat s luxusní německou konkurencí, pak touto optikou samozřejmě úplně neobstojí.
Ford Kuga Vignale
- Převodovka: 6stupňová automatická převodovka, pohon všech kol
- Motor: 1 997 ccm, přeplňovaný naftový čtyřválec
- Cena: 1 083 990 Kč
- Testovaný vůz: 1 141 290 Kč
- Výkon: 132 kW (180 koní) / 3 750 ot/min
- Točivý moment: 400 Nm / 2 000 –3 250 ot/min
- Zrychlení: 10 s
- Maximální rychlost: 200 km/h
- Spotřeba: oficiální 5,2 / test 6,7
Text: Jan Markovič, Foto: Vojtěch Zikmund
