Patnáct let po prvním Range Roveru vyjel na silnice vůz, který se měl stát jeho úhlavním nepřítelem. Malá italská fabrika chtěla svět zaplavit svými luxusními off-roady. Apřes mnohé potíže vydržela opravdu dlouho. Toto je smutný příběh jednoho zajímavého unikátu.
V roce 1970 byl motoristický svět ohromen. Automobilka Land Rover, která až dosud produkovala pouze jediný typ drsného off-roadu pro nasazení vtěžkém terénu, představila vůz, který navždy změnil směřování aut do budoucnosti. Range Rover byl prvním opravdu luxusním SUV, jakkoliv vté době tento výraz ještě vůbec neexistoval. Jenže spojení schopností vterénu, vysokého posezu za volantem aluxusní výbavy bylo najednou lákavé ibpro bohaté lidi, kteří přímo nepotřebovali brodit se každý den bahnem, spíš hledali prostor pro své lovecké psy aschopnosti pro tažení valníku skoňmi.
Range Rover byl úspěšný, a tak není divu, že se jej někteří výrobci pokusili napodobit. Jedním znich byla i italská firma Rayton-Fissore, které to ale pár let trvalo. V roce 1985 poslala na silnice svůj první luxusní off-road nazvaný hrdě Magnum. Na rozdíl od Land Roveru ale Italové nedisponovali patřičným zázemím ani zkušenostmi, atak ve výsledku předvedli auto, které zdnešního pohledu bylo jasně předurčeno kneúspěchu.A to i přesto, že za jeho designem stál slavný návrhář Tom Tjaarda. Ten kreslil vozy De Tomaso, Chevrolet, Ferrari nebo Fiat, takže není divu, že ho oslovila izačínající manufaktura. Výsledek, který zjeho skic vzešel, ale nebyl právě vzrušující. První Magnum vlastně vypadalo jen jako obyčejný bezejmenný hatchback, který někdo posadil na vysoký podvozek. Byla to škoda, přitom jsou Italové vyhlášení svým citem pro design. Magnum ale spíš představovalo nudu.
V kabině jako v Rolls-Royce
Jinak tomu ale bylo na palubě. Snad každého nesmírně překvapilo, když otevřel dveře vozu apoprvé spatřil luxusně zdobený interiér smasivními koženými křesly a hnědou palubní deskou, která byla obložena obrovským množstvím dřeva. Množství budíků, velkých plastových tlačítek avysoký středový tunel připomínají off-road Lamborghini LM002, možná trochu Hummer. To byla trefa do černého, vtakovém prostoru bychom čas za volantem možná chtěli trávit ivdnešní době, i když spíš znostalgie.
Mimochodem výbava vozu také nebyla vůbec špatná. Byl tu alarm, posilovač řízení, centrální zamykání, klimatizace nebo elektrická okénka azrcátka. Zní to jako samozřejmost, kterou má dnes každá Fabia, ale řeč je opolovině osmdesátých let a o voze, který spadal do kategorie off-roadů, kde se spíš hrálo na spartánskou výbavu.
Zpět však k nulovým zkušenostem. Je dobré vědět, že si Ryton-Fissore ke stavbě vozu vypůjčil základ z těžkého off-roadu Iveco40 PM10, který byl později znám jako Iveco VM90. Vojenský speciál určený pro náročné cesty byl pravým opakem luxusu. Italové ale vůz vylepšili osvůj patentovaný systém UNIVIS sposílenou karoserií. Prototyp vozu navíc používal istejný motor, tedy 2,5litrový turbodiesel Sofim se čtyřmi válci v řadě. Pohon všech kol mělo auto shodný sdobovou dodávkou Iveco Daily.
Problémy s výrobou
V sériové výrobě se nabídka motorů rozšířila. K Sofimu, který disponoval výkonem 90 až 110koní, se přidala ještě dvoulitrová jednotka se čtyřmi válci apřeplňováním od Fiatu, která měla sílu 138 koní. Šlo obenzinový motor. A kdo by to byl čekal, tohle auto dokonce poháněl islavný motor Busso, tedy benzinový šestiválec Alfa (objem 2,4litru), který měl výkon 160koní. Aby jeho sláva byla zdůrazněna, prodával se pod označením vozu Magnum VIP. Jako by to ale nestačilo, po faceliftu vroce 1988 se začaly prodávat ještě vozy smotory od italské společnosti VM Motri (vyráběla turbodiesely) a od BMW.
Bylo to právě tou dobou, kdy se Italové dostali do problémů. Firma změnila mnohokrát majitele, což nyní není nutné rozebírat víc do hloubky. Zásadní ale je, že se auto začalo prodávat i v USA, jen pod jiným názvem. Od roku 1988 tak bylo známé jako Laforza. Nutností byly pohonné jednotky připravené na tamní provoz, Laforza tak najednou dostala obří V8 od Fordu spětilitrovým objemem. Párován byl spřevodovkou AOD aredukcí Newprocess 229. Později se objevily ještě motory z Mustangu GT, a dokonce mamutí Ford V8 sobjemem 7,5 litru! Neuvěřitelné je, že tohle auto zůstalo ve výrobě až do roku 2003, tedy celkem 18 let.
Za tak dlouhou dobu však vzniklo jen okolo šesti tisíc kusů, což lze jednoduše označit za naprostý propadák. Narazit na zachovalý kousek se dnes rovná náhodě spřibližnou pravděpodobností výhry v loterii. Kupodivu je ta výhra ale docela blízko, jeden vůz se prodává v brněnském autobazaru. Už tam stojí delší dobu a čeká na znalce, který se ho za nějakých 170 tisíc korun rád ujme. No, bude to chtít hodně dobrodružnou povahu.
Text: Jan Markovič, Foto: Archiv, Rayton-Fissore
