Durmitor je nádherný, prohlásil jeden z kolegů novinářů, když jsme se bavili o naší podzimní cestě s VW Amarok Canyon do nejhlubšího kaňonu Evropy. A měl pravdu. Jenže listopadové počasí nám úplně nepřálo. Nad řekou Tara se válela mlha, vrcholky Durmitoru byly zahaleny mraky. Podzimní atmosféra měla své kouzlo, ale jaké to je, když je jasno a člověk si může horské masivy prohlédnout v celé kráse? Ano, sem se musím vrátit. Ideálně v létě a minimálně na týden. Základ letní dovolené byl položen.
K cestě jsem vyžil Subaru Forester 2.0D, které už pravidelní čtenáři díky kilometrovému testu dobře znají. Forester je pro podobné výlety ideální auto. Nakonec přesně pro takové účely byl stvořen. Pohodlně po dálnici a na místě díky vysokému podvozku do terénu. Tedy taková je alespoň teorie. Takže vyrážíme.
Žabljak opět základnou
Cesta do Durmitoru je dlouhá zhruba 1200 km a není úplně rychlá. Naší základnou se stal opět Žabljak. Možností, jak se tam dostat, je více, všechny ovšem zaberou minimálně patnácti hodin. Dát tuhle trasu na jeden zátah je hodně náročné i v případě, že jsou k dispozici dva řidiči. Platí to především po cestě tam. Ať už jedete přes Maďarsko, nebo klasicky na Záhřeb a pak směrem na východ, vždycky po přejezdu bosenských hranic dálnice v podstatě skončí a dál už pokračujete po okresních silnicích v režimu známém ze soutěží Miss: 90 – 60 – 90. Cesta se neuvěřitelně vleče, což po ujetí nějakých 800 km opravdu nepotřebujete.
Přenocovali jsme proto v Banja Luce a udělali jsme dobře. Kvůli povodním, které zasáhly Bosnu ještě před začátkem letní sezony, byly některé místní hlavní tahy napůl odplavené, jezdilo se kyvadlově a tvořily se velké kolony. Totéž platilo pro průjezd Sarajevem. Ten proběhl v podstatě celý v koloně a na závěr jsme za Sarajevem ještě narazili na objížďku, která nás hned na úvod vyhnala na lesní cestu. S Foresterem to byla zábava, ale potkali jsme několik naložených kombíků a těm už to tak vtipné nepřišlo.
Jinak řečeno, jeden příjemný den jsme strávili na dálnici po cestě z Prahy na Linec, Graz, Záhřeb a Banja Luku. Forester při cestovní rychlosti 120 km/h ukazoval spotřebu 6,6 l/100 km, uvnitř vládlo ticho a maximální pohodlí. Velmi příjemné auto. Jakmile ale zrychlíte nad 130 km/h, spotřeba jde rychle k osmi litrům.
Přejezd z Banja Luky přes Sarajevo do Žabljaku zabral další den a musím říct, že už mě ke konci místní doprava vyloženě rozčilovala. Zdržení přišlo samozřejmě i před hranicemi s Černou Horou. Důkladná kontrola cestovních dokumentů znamenala opět zhruba hodinové čekání. Jak do Bosny, tak do Černé Hory nás ale úřady pustily pouze s občankou, což je dobrá zpráva. Po dvou dnech za volantem Foresteru konečně přišel Žabljak a výlety po místních šotolinových cestách, tedy hlavní bod programu.
Směr Pljevlja
Černá Hora má několik výhod. Za prvé je to stát, který se tváří, jako kdyby patřil do EU. Kromě vstupu pouze na občanku se zde také platí eury. Za druhé si spousta lidí pořád myslí, že je země stále těžce poznamenaná válkou, takže se sem bojí jezdit. Na podzim tu bylo mrtvo a mnoho turistů tu nebylo ani v hlavní letní sezoně. Kdo hledá klid, bude spokojen. A konečně za třetí tu kromě šotolinových cest najdete úseky s parádními zatáčkami. Jedním takovým je 60kilometrová trasa ze Žabljaku do města Pljevlja.
Na ní musíte překonat kaňon řeky Tary a přejet po známém mostu Durděvica. A k němu se nelze dostat jinak než po serpentinách dolů a pak zase serpentinami nahoru. Silnice je zde ale široká a má hladký povrch. Místo Foresteru by se lépe uplatnilo BRZ, ale ani japonské SUV se ostrým průjezdům nebrání. Naopak. Po drobném přešlapu, kdy první exempláře současné generace dostaly extrémně tvrdý podvozek, přišlo Subaru s výborným kompromisem. Auto je pohodlnější a zároveň v zatáčkách na svou kategorii pořád velmi jisté. Ano, pobavil jsem se za volantem více než dobře a oněch šedesát kilometrů uteklo jako voda. Vítá nás Pljevlja. Tady už to začíná být zajímavé.
Nejsme žádná off-roadová výprava. Nemáme GPS vybavení, ani terénní pneumatiky. Máme jen jednu rezervu navíc, takže si v zásobě vezeme dvě náhradní kola. Bohužel, ehm…, obě jsou dojezdová. Přesto míříme do terénu. Z Pljevlji už pokračujeme dále po trase, která se z naší papírové mapy brzy ztratí. Naším návodem bude malý počítač a snímky z Google Earth. První snímek říká, že hned na začátku města máme odbočit vlevo a dostat se na silnici směr Pračica. Světe, div se, je tu značka. Vše jde podle plánu. Silnice je užší, ale ještě klikatější a provoz minimální.
Ještě pár desítek kilometrů pokračujeme malým kaňonem. Díky slabému provozu můžu nasadit pěkně svižné tempo. Silnice je sice trochu rozbitá a nerovná, ale není to nic, s čím by měl mít podvozek Foresteru problémy. Po chvilce začínáme prudce stoupat a za moment se před námi objevuje velký lom. Tady silnice definitivně končí a začíná off-road.
Deset chlapů v jedné boudě
Nastal čas, aby Forester předvedl svou druhou tvář. Hned na prvních metrech cesty vedoucí k lomu se musím culit jak měsíček na kompost. Pod koly máme jemnou šotolinu, cesta je ale kvůli provozu těžkých aut velmi hladká a hodně široká. Nenápadně sahám po tlačítku stabilizace. Za horizontem se objevuje parádní zatáčka. Trhnout volantem vpravo a hned vlevo, ruční brzda a plyn. Za Foresterem odletují drobné kamínky, v kufru se nám převalují zavazadla… Na tohle jsem se těšil. Nechceme ovšem zničit pneumatiky, na kterých musíme dojet ještě zpět do Prahy. Takže konec legrace a dál už pokračujeme v klidu.
Po pár stovkách metrů následuje odbočka z doposud „hlavní“ silnice a cesta se výrazně zhoršuje. Je zde množství kamenů. Forester to nezastaví, posádku podvozek na nerovnostech začíná natřásat, musíme zpomalit a mé obavy o pneumatiky rostou. Náhle z protisměru vyjede Fiat Stilo s karoserií kombi. Když ten tu může jezdit, tak to musíme zvládnout s přehledem. Podobné situace jsou klasika. Dojedete všude možně, říkáte si, jak drsní jste off-roaďáci, a v cílovém místě potkáte starý VW Golf, který se v Jugoslávii vyráběl coby TAS. Cesta nás nakonec vyvádí z lesa, svižně projíždím velké louže a hned zase brzdím. Je tu závora, bouda a v ní tak deset chlapíků. Dorazili jsme na hranice s Bosnou.
Upřímně jsem nečekal, že tu někdo bude, a soudě podle výrazů oněch chlapíků ani oni nečekali, že se tu vynoří Forester s českou značkou. Následuje opět dlouhá kontrola, pak dotazy, kam jedeme a co tam vlastně budeme dělat. Naším cílem je kemp Encijan v kaňonu Tary. Pánové nechtějí pochopit, že tam jedeme jenom na oběd. Chvíli to trvá, ale nakonec se závora otevírá a my můžeme pokračovat.
Cesta je ovšem pořád dost kamenitá, moc rychle jet nemůžeme. Brzy nás proto dojíždí Nissan X-Trail. Kupodivu jde opět o celníky, kteří nás znovu zastavují a poněkolikáté se ptají, kam že to máme namířeno.
Na oběd u řeky Tary
Hodinu se drkotáme po kamenité cestě, než opět přichází prašná „dálnice“. Z černého Subaru se stává pomalu bílé, ale sluší mu to. Opět můžu nasadit rychlejší tempo a znovu se začít bavit rychlou jízdou na nezpevněném povrchu, která jde našemu Subaru na výbornou. Jenže pak se objevuje cedule s odbočkou do kaňonu Tary. Ukazuje na cestu, kam se naše Subaru vejde tak akorát, na cestu, která mizí v hlubokém lese. Odbočka je na hraně kaňonu a já vím, že nás tu čeká prudké klesání a nejhorší část trasy. Hlavně aby proti nám nevyjelo jiné auto.
Cesta je sice úzká, ale klesání zpočátku pozvolné. Občas míjíme vykácený prostor, přes nějž je vidět Tara ležící hluboko dole. Vlevo mám prudký svah, vpravo strž. Ideální místo na vyhýbání. Klesání se postupně stupňuje, poslední půl hodina už je pro náš Forester tak trochu hraniční. Bohužel z fotek není úplně dobře patrné, jak prudký svah tu na nás čekal, nicméně na jedničku už auto jelo příliš rychle, takže motorem se brzdit nedalo. Redukce by tu přišla vhod. Brzdy jsme ne-uvařili, auto snad příliš nepoškrábali. Konečně přijíždíme do kempu na oběd. Mimochodem širokou nabídku jídel zde nečekejte. K obědu je polévka, řízek, zelenina a zákusek, nic jiného. Porce dostáváme gigantické. Nejsem muší váha, ale zpracovat čtyři řízky a hrnec polévky opravdu nezvládnu.
Jenže to nejhorší na nás teprve čeká. Musíme vyjet z kaňonu ven, což pro Foreser znamená hodinu jízdy do kopce na jedničku. Především první kilometry jsou zajímavé, protože jedeme v prudkých serpentinách. Zatáčky jsou tak ostré, že se zadní vnitřní kolo často dostává do vzduchu. Ne nadarmo ale u Subaru sázejí na systém 4×4. Funguje výborně. Auto občas prohrábne, ale elektronika pokaždé rychle zasáhne. Nakonec to bylo snazší, než jsem čekal. Jsme z kaňonu venku a po stejné trase míříme zpět do Žabljaku.
Uznávám, že to byl pro Forester místy trochu extrémní zážitek. Nejsem si jist, jak dlouho by si takové zacházení nechal líbit, ale vše zvládl a tvářil se u toho ještě celkem suverénně.
Tohle Subaru je hodně povedené. Možná ne na první pohled, ale na podobné cesty je to jedno z nejlepších aut vůbec. Skvělý univerzál. Na jednu stranu nabízí slušný komfort při jízdě po dálnici, na stranu druhou se s ním hezky svezete v zatáčkách a nakonec zvládnete i stejné off-roadové trasy, kam místní obyvatelé vozí v Defenderech turisty a chtějí za to padesát eur.
Naše trasa:
Žabljak – Pljevlja, v Pljevlje na první odbočce ostře vlevo směr Gradac – Pračica – Šula, kolem lomu na hranice s Bosnou, po kamenité cestě směr Rijeka a Veleniči, před Veleniči uhnout vpravo u cedule „KAHOH TAPE“ a po cestě stále dolů až do kempu Encijan. Celkem i se zastávkami 6,5 hodiny jízdy. Spotřeba v terénu 14,7 l/100 km. Tip na trasu dodala CestOFFka.cz. Díky!
